Patrik Červák si už před časem všiml, že se vždy nerad profiloval pouze jednostranně, a tak i v hudbě by byl nejraději vším. Ale protože život je příliš krátký a Patrik velmi ambiciózní a sebekritický, musel omezit svůj záběr mezi tři hlavní disciplíny: dirigování, klavír a muzikologii.
 

Základní uměleckou školu začal navštěvovat ve čtyřech letech, tedy příliš brzo na to, aby dokázal pochopit základní rytmické principy evropské hudby, které mu maminka vysvětlovala na rozkrájeném jablíčku. I přes to (nebo možná právě proto) mu již v této rané životní fázi byla paní učitelkou předpovězena dráha dirigenta.

V sedmi letech začal hrát na klavír a když mu vypadly a opět narostly přední zuby, začal se o rok později věnovat i klarinetu. Měl štěstí, že na něj při cvičení na nástroje vždy někdo dohlížel, avšak tato výhoda ho připravila o podstatnou část dětství, což si však někdy kompenzuje v dospělosti. Ačkoliv se od roku 2003 každoročně účastnil soutěží ZUŠ na oba nástroje a s nezanedbatelnými úspěchy, nikdy ho nenapadlo, že by se hudbě mohl věnovat profesionálně.

Do studia klavíru na konzervatoři ho při bruslení na rybníce přemluvila maminka: v té době měl co dělat s gymnáziem, a tak se mu do druhé střední školy příliš nechtělo. Bylo štěstí, že maminka byla tak neoblomná, protože po maturitě na gymplu zjistil, že už nechce studovat historii na Oxfordu jako v patnácti letech, ale že by se opravdu chtěl věnovat hudbě. Proto si ke klavíru na konzervatoři ještě přidal klarinet, aby nevyšel ze cviku a příliš se nenudil. V průběhu studia těchto nástrojů však zjistil, že ho více než Chopin nebo Weber oslovuje svět orchestru: ten mohutný živoucí organismus, který člověka pohltí a změní při každém poslechu. Protože se ale Patrik k tomuto směřování rozhoupal až celkem pozdě, rozhodl se pro studium hudební vědy na Masarykově univerzitě, tedy oboru, který chápal jako teoretickou přípravu kdysi dávno předpovězeného a nyní vysněného povolání. Dvakrát se též s klarinetem pokusil o studium na Hudební fakultu JAMU, kam ale přijat naštěstí (s odstupem času) nebyl. Když se konečně cítil připravený na přijímací zkoušky na obor dirigování orchestru taktéž na JAMU, pln nadšení a odhodlání se jich zúčastnil, avšak ani tentokrát nebyl přijat. V průběhu čtvrtých přijímacích zkoušek
na brněnskou akademii o svých schopnostech poměrně dost pochyboval, nicméně na otázku, zdali se bude na JAMU hlásit tak dlouho, dokud nebude přijat, odpověděl jednoznačným a rozhodným
“ANO”. Napočtvrté mu to tedy vyšlo a Patrik v pětadvaceti letech započal své profesionální dirigentské studium. Měl obrovské štěstí, že se v průběhu studia dostal k profesionálním institucím, jakými byla např. Jihočeská filharmonie či Jihočeské divadlo, které v něj vložily důvěru, a tak mohl sbírat profesionální zkušenosti poměrně záhy, což mu bezesporu pomohlo připravit se na ostrý provoz.

Ačkoliv se dnes kromě dirigování profiluje i jako klavírista, pravé potěšení z tohoto nástroje nalezl až po absolutoriu na konzervatoři, kdy se stal členem seskupení Francisextet (dechový kvintet a klavír): ten za poměrně krátkou dobu své existence slavil úspěchy doma i v zahraničí, kdy zvítězil v soutěži Concerto Bohemia, vystoupil na mnoha významných českých festivalech a koncertoval v Německu, Rakousku či Francii. Protože se ale jeho členové rozutekli po celé republice, přestal
soubor po pěti letech existovat. Patrikovo působení v něm však způsobilo, že nalezl cestu, po které by chtěl v hudbě - a to jak prakticky, tak i teoreticky - dál směřovat. A tak se zcela oddal především
francouzské hudbě první poloviny dvacátého století a problematice neoklasicismu, zejména dílu Francise Poulenca a ostatních členů Pařížské šestky. Jako muzikolog a interpret se dále specializuje
na díla Clauda Debussyho, Erika Satieho, Maurice Ravela, Igora Stravinského, Bohuslava Martinů, Aarona Coplanda či Dmitrije Šostakoviče. Proto je nejšťastnější, když může toto “neoklasicistní evangelium” jako misionář šířit mezi posluchači, které hudba 1. poloviny 20. století buď minula nebo zatím příliš neoslovila.